Helou evrybády!
Mám radost, že se moje rubrika ujala a začíná býti docela navštěvovaná, navíc se zájmem dočíst se zase něco novýho. Neměla bych proto asi zklamat, coo?! ;-) Budu se snažit. Jenže popravdě řečeno, z mýho pohledu se momentálně nic moc neděje, na co bych mohla reagovat a o čem bych mohla psát. Co se týká Marťasový závěrečný přípravy před Olympiádou, nejsem u ní přítomna a závody se pro naše hochy taky žádný nekonaj, abych je mohla komentovat. Takže vokurková sezóna!

Jediný, o čem tu teď zrovna můžu psát, je tak akorát to, co dělám já. A to je taková nuda v Brně, že to snad ani nestojí za řeč. Takže Vám o tom napíšu.

Dneska to je na den přesně 9 dní, co je Marťas pryč (takhle hezky to vyšlo). Pravda, často bejvává z domu daleko dýl, nicméně už teď nám chybí, aspoň teda mně (hlavně večer, v posteli), děti si zas tak nestěžujou. A ještě hodně dlouho pryč bude....až do 2. března, a aby toho nebylo málo, tak 4.března zase odletěj někam do pšáá na dalších 14 dní. To jenom abyste si udělali představu o tom, jak je skutečně náročný a obětavý býti manželkou profesionálního běžkaře...   Každej den tu s Evičkou Magálovic (bydlí o tři patra nad náma) kafíčkujeme a klábosíme o nesmyslech, sem tam padne i ňáký to vínečko (ne moc, stále ještě kojím). Do toho musim chodit obden zalejvat Dušanovi jeho tři kytičky (Dušanu bydlí o dvě patra nad náma). Taková je to dřina. Naštěstí Evička dneska odjela, tak si teď aspoň trošku odpočinu.

Děti mám obě od pondělí na antibiotikách. Nedalo se jinak. Sranďule (tak říkáme Sandře) už s kašlem a rýmou bojovala přes 14 dní a nelepšilo se to, spiš naopak, takže nebylo zblití a musela se holt nastolit tvrdá léčba antibiotikama. Basty (tak řikáme Sebastiánovi) jakbysmed. Žádná radost, nejsem stoupenec antibiotik!
No a dneska sem musela s dětma na kontrolu k doktorce, jenže přes noc napadlo asi tak třicet čísel sněhu. Takže taky žádná radost, páč sem si po příjezdu od doktorky musela odházet místo na zaparkování (mám v autě takovou malou luxusní skládací cestovní lopatku - chváála Bohu!), abych vůbec před barákem zaparkovala. Mám takový veliký luxusní auto, takže sem si bláhová myslela, že prostě tu sněhovou bariéru projedu, přetlačim a zaparkuju. To, že pak ňák vyjedu, o to sem strach neměla, to už se mi ráno v pohodě podařilo, i bez odhrabávání sněhu zpod kol (navíc mám přeci ten velký luxusní vůz). Řikám si, holka, když se ti povedlo vyjet (táák šikovná seš), tak se ti na to stejný místo podaří i zajet (néé?!!). Jééénže to sem se šeredně zpletla!! Ono totiž zaparkovat s mym velkym luxusnim autem kolmo do řady stojících aut nelze na jeden zátah, to si musí člověk nejdřív najet, pak lehce couvnout a pak teprve zajet. No tak sem si najela, ale pak už sem si necouvla a už to nešlo ani dopředu ani zpět. Naštěstí Evička (zase Magálovic - holka zlatá) a nějaký ochotný soused mě rozhoupali a vytlačili ven. No a pak jsem si sama pěkně vodhrabala parkovací místo na to moje velký luxusní auto tou mojí malou luxusní skládací cestovní lopatičkou. 

Jinak se tu děje celkem ho(v)no a vo ho(v)ně se mi už psát nechce, i když normálně toto téma patří k mým oblíbeným, omlouvám se, ale sem nějaká unavená.

Dobrou noc a hezký sny! Příště už snad přídu s něčim zajímavějším a k věci.

Vaše Vanda